Moje první kroky

Milé Pomocné tlapky,
dovoluji si vám napsat svou první zprávu z mého asistenčního života, který pro mě začal v březnu roku 2026, a i když by se mohlo zdát, že jeden měsíc je krátká doba, já mám pocit, jako by se v něm odehrálo všechno najednou, jako by někdo otevřel dveře do světa, který jsem dosud jen tušil, a najednou jsem v něm stál, se svými velkými tlapami, čokoládovou srstí a srdcem, které se snaží pochopit, co to vlastně znamená být potřebný, protože být asistenční pes není jen o tom, co umím, ale o tom, jak dokážu být, když je vedle mě někdo, kdo zrovna nemůže být silný, a to je zvláštní druh práce, která se nedá naučit jen povelem, ale spíše tím, že se díváte, čekáte a někdy prostě jen mlčky ležíte vedle člověka a děláte, že spíte, i když nespíte vůbec, protože hlídáte, aby byl svět na chvíli o něco klidnější.

Jmenuji se Bodie Tlapka, a to jméno není náhoda, protože moje panička říká, že jméno je jako mapa, která ukazuje, odkud člověk, nebo pes, přichází a kam patří, a já patřím k vám Pomocné tlapky, a to znamená, že za mnou stojí lidé, kteří věří, že i velký pes může mít jemné srdce, a že jemnost není slabost, ale síla, která se projevuje tiše, bez potřeby být vidět, a já se to učím každý den, i když přiznávám, že někdy bych raději běžel za míčkem, než abych byl filozofem lidských emocí, ale život si zřejmě vybral jinak, a tak se snažím být tím, kým mám být, i když občas ještě trochu štěněcky zapomenu a napadne mě, že ponožka je vlastně výborná hračka, což moje panička ne vždy oceňuje se stejným nadšením jako já.

Moje cesta nebyla krátká ani jednoduchá, protože jeden rok jsem strávil v předvýchově u paní Vlastičky, kde jsem se učil základní věci, jako že ne každý list na zemi je nutné okamžitě prozkoumat zblízka a že člověk občas potřebuje jít rovně, i když vůně vedle jsou nesmírně zajímavé, a poté jsem pokračoval dalším rokem ve výcviku u mé trenérky Hany Frank, kde jsem pochopil, že být asistenční pes znamená především ovládnout sám sebe, což je, upřímně řečeno, někdy náročnější než pochopit, proč lidé chodí v botách, které si pak doma zouvají, místo aby rovnou chodili bosí jako já, ale to už je asi jiný druh filozofie, do které zatím nepronikám.

Začátek mé služby byl však poznamenán událostí, která mi ukázala, že život si nevybírá správný čas, protože moje panička, která pomáhá druhým, najednou sama potřebovala pomoc, když ji silně rozbolela záda natolik, že musela do nemocnice, a já jsem zůstal o něco déle u své trenérky, což bylo zvláštní, protože jsem byl připravený začít pracovat, a místo toho jsem se učil 2 čekat, a čekání je, jak jsem zjistil, velmi podceňovaná dovednost, protože není vidět, ale stojí hodně sil, a když jsme se znovu setkali, pochopil jsem, že moje první skutečná práce nezačíná ve škole, ale doma, kde jsem se stal jakýmsi čtyřnohým asistentem pro všechno, od nošení ponožek, přes hledání bačkor, které mají zjevnou schopnost samovolně mizet, až po velmi důležitou činnost, kterou nazývám „tichá přítomnost“, což spočívá v tom, že se opřu o bolavá záda a dělám ze sebe živý termofor, což, jak se ukázalo, funguje překvapivě dobře a nevyžaduje to žádné složité povely, jen ochotu být blízko.

Březen byl také měsícem, kdy jsem se stal Pražákem, a dovolte mi říct, že Praha je místo, kde by i zkušený pes mohl na chvíli zapochybovat o svém klidu, protože zvuky se zde nemísí, ale spíše soupeří, kdo bude hlasitější, tramvaje přijíždějí ze všech stran, sirény houkají s takovou naléhavostí, jako by se svět právě rozhodl zrychlit, a lidé se pohybují tempem, které by podle mého skromného názoru nezvládl ani legendární Emil Zátopek, a přesto se v tom všem učím zůstat klidný, protože moje panička říká, že klid není nepřítomnost hluku, ale schopnost zůstat v sobě, i když kolem vás projede tramvaj číslo něco, co si ani nepamatuji, protože jsem byl zaneprázdněn tím, abych nešlápl někomu na botu, což by jistě nebylo profesionální.

Zvláštní kapitolou jsou eskalátory, zejména ty na trase A, které jsou dlouhé, rychlé a mají na konci nepříjemnou tendenci vás nenápadně vystřelit do reality, aniž by se zeptaly, zda jste připraveni, a já se přiznám, že k nim chovám respekt, který hraničí s filozofickou úctou, protože zatímco jiné eskalátory jsou krátké a přehledné, tyto jsou jako životní zkouška, na které se ukáže, zda opravdu víte, kam šlapete, a do toho se vždy najde někdo, kdo spěchá tak moc, že by nejraději běžel i po těch jedoucích schodech, a tehdy se snažím soustředit, dýchat a věřit, že i tahle jízda jednou skončí, což je ostatně myšlenka, která se dá použít i mimo metro.

Co se týče dopravy, metro mě zatím příliš nenadchlo, protože je plné lidí, kteří se pohybují bez ohledu na to, že vedle nich stojí pes, který se snaží být profesionální, zatímco vlaky jsem si zamiloval, protože mají rytmus, prostor a zvláštní klid, ve kterém se dá na chvíli zavřít oči a být jen psem, který jede, aniž by musel něco řešit, a to je, myslím, důležité i pro lidi, najít si místo, kde nemusí být pořád připraveni.

Velkým překvapením pro mě byli psi v Praze, protože jsem jich nikdy neviděl tolik na jednom místě, a zpočátku jsem měl pocit, že se musím seznámit s každým z nich, což se ukázalo jako logisticky i profesionálně neudržitelné, a tak jsem se naučil zdravit jen zdvořile na dálku, protože ne každý pes sdílí moje nadšení pro klidné soužití, a jeden obzvlášť velký jedinec mi to vysvětlil velmi důrazně, což vedlo k tomu, že moje panička začala běžet, a já s ní, a následovalo dlouhé hlazení, které bylo pravděpodobně určeno k 3 uklidnění nás obou, a od té doby přistupuji k novým známostem s větší rozvahou, i když přiznávám, že menší pejsci jsou často velmi sympatičtí, ale práce je práce a ztratit se v Praze by nebylo dobré ani pro mě, ani pro moji kariéru.

Naštěstí mám kamaráda, jmenuje se Eddie, a patří do naší širší rodiny, a i když jsme se viděli zatím jen jednou, mám pocit, že existují vztahy, které nepotřebují mnoho setkání, aby byly skutečné, a možná je to tím, že i psi někdy poznají, kdo je „jejich“.

A pak je tu místo, které miluji, klidné místo u hřbitova, kam chodíme s paničkou, když její záda dovolí, a tam si hrajeme, aportuji tenisáky, běhám jen tak, protože můžu, a ona se směje, a v těch chvílích mám pocit, že svět je v rovnováze, že všechno dává smysl a že i práce může mít podobu hry, pokud se dělá srdcem.

Můj první den ve škole byl velký krok, protože pracuji v budově, která je velká, žlutá a plná života, a mám tam svou kancelář, a dokonce budu mít cedulku „Mr. Bodie: kamarád“, což je titul, který beru velmi vážně, protože být kamarádem znamená být k dispozici, ale nevnucovat se, být blízko, ale netlačit, a to je jemná rovnováha, kterou se teprve učím, protože děti přicházejí s různými příběhy, někdy se smějí, někdy mlčí, a já se učím číst mezi těmito stavy, být tichým společníkem a někdy jen ležet vedle nich, protože i to stačí.

Domů chodím unavený, ale je to únava, která má smysl, protože vím, že jsem byl tam, kde jsem měl být, a i když jsem odolával vůním svačin, což považuji za jeden z nejtěžších aspektů své práce, zvládl jsem to, a to je, myslím, důkaz, že ze mě opravdu roste profesionál.

A tak končím svou první zprávu s pocitem vděčnosti a s tichým přáním, aby moje panička byla brzy bez bolesti, protože když je jí dobře, je dobře i mně, a abyste na 4 mě mohli být hrdí, protože já se opravdu snažím, někdy vážně, někdy s lehkým psím humorem, ale vždycky s tím, co mám nejvíc, se srdcem, které věří, že i malé kroky mohou mít velký význam.

S úctou, klidem a občas i tenisákem v mysli Váš

Bodie Tlapka